Řekni mi, jak ošklivý jsem #8

2. dubna 2011 v 13:32 | Shadow. |  Řekni mi, jak ošklivý jsem


Hope s pomocí Toma vystoupila z auta a vzala si věci i prázdný kelímek od kávy. Vděčně se na Toma podívala a oblékla si lehký kabátek.
Tom potichu zabouchl dveře.
,,Ještě jednou moc děkuju. Byl to příjemný večer," řekl.
,,Bylo to krásné. Já děkuji za pozvání," pípla Hope a otočila se k Tomovi čelem.
Jejich pohledy se opět v mžiku střetly. Tentokrát to bylo silnější a Tomem ten signál otřásl. Naklonil se, položil Hope ruku na hranu tváře a políbil ji. Něžně a opatrně, ale políbil.
,,Krásný zbytek večera," řekl tiše proti jejím rtům a nasedl do auta.
Hope zůstala stát na místě s rozjančenými motýlky v břiše. Sledovala Tomovo auto, které odjíždělo. Políbil ji. Políbil ji a bylo to zatraceně nádherné.

...


Hope vešla do bytu a stále byla trochu mimo. Slyšela hrát televizi v obývacím pokoji. Potichu si sundala boty, kabátek a kabelku položila na botník. Vyndala si mobil, zamkla vchodové dveře a šla za Janem, který se - podle zvuku - díval na televizi.

,,Ahoj, lásko. Už jsem myslel, že tě půjdu hledat. Dáš si večeři?" zeptal se, když se otočil a Hope uviděl.
,,Ne, děkuju. Půjdu si lehnout, jsem unavená. Dobrou noc," vydala ze sebe Hope rychle a zalezla do koupelny. Za dveřmi vydechla. V hlavě měla jen Toma a polibek před domem. Nedokázala se soustředit na nic jiného. Dala si krátkou sprchu a šla do ložnice. Byla ráda, že se Jan na víc neptal a nechal ji být. Hope se převlékla do pyžama a lehla si. Mobil na polštáři vedle ní zavibroval.

Vážně jsem vás políbil nebo to byl jen krásný sen?

Hope se bez dechu dívala na SMSku. Nedokázala uvěřit tomu, že jí Tom napsal. Srdce jí bušilo neobvykle rychle. Nadechla se a začala ťukat do písmenek na klávesnici mobilu. Trvalo nejméně pět minut, než napsala to, co přesně chtěla. Ruce se jí třásly.

Nezdálo se vám to.

Tom hypnotizoval písmenka na displeji a lehce se usmíval. Připadal si jako blázen, ale bylo mu to jedno. Okamžitě začal odepisovat. Dlaně se mu potily.

Pak to byla krásná realita. Dobrou noc.

Hope se usmála a první větu si četla snad tisíckrát. Pak na chvíli zavřela oči a vybavovala si ten pocit, který měla, když ji Tom políbil. Připadala si jako pubescent a zároveň pošetile, protože hned vedle v místnosti byl její manžel.

Přesně to proletělo hlavou i mně. Dobrou noc, Tome.

Tom se usmál nahlas a mobil uklidil do kapsy. Měl hřejivý pocit u srdce a motýlky v břiše. Nevěřil tomu, že to dokázal. Že dokázal políbit ženu, která mu přišla od prvního setkání nádherná a jiná. Měla všechno, co chtěl. Byla chytrá, hodná, poslouchala ho a byla krásná. Zavřel oči a poddal se snům právě o ní.

Hope nemohla usnout. Stále si přemítala večerní polibek a poslouchala, jak vedle ní spokojeně oddychuje Jan. Chvíli se na něj dívala a připadala si hrozně. Nebyla to nevěra, ale k nevěře se to blížilo. Ztrácela se v sobě. Jan byl její manžel, ve všem si rozuměli a vždycky si vyhověli. Zato Tom byl cizí člověk, ale když byla Hope s ním, měla pocit, že jej dokonale zná. Vždycky poznala jeho pocity, vždycky přečetla vše, co měl vepsané ve tváři. Vydechla. Nemyslela na to, co se mohlo stát. Byla připravena dělat cokoliv.

...

Ráno bylo klidné jako vždycky. Hope nachystala obrovskou snídani, popřála Janovi hezký den a šla do své ordinace. Dnes se na Toma těšila tak moc, až se sama bála, co to vlastně znamená. Měla trochu obavy, že nepřijde, že už se nikdy neobjeví, ale ty obavy přešly, jakmile uviděla jeho záda. Tom se opíral ramenem o zeď a čekal u dveří na svou psycholožku.

Hope mu zezadu zakryla oči.
,,Mm, že by paní Richter?" usmál se, když ucítil její dlaně na svých očích. Z jeho hlasu bylo slyšet pobavení a chtíč.
Hope ruce dala podél svého těla a zasunula klíč do zámku.
,,Dobré ráno, pane Kaulitzi. Odemknu, ale až..."
,,Nechte mě to doříct, prosím," uculil se Tom s přesně daným cílem. Sklonil se k Hope a pohladil ji něžně po tváři.
,,Odemknete, až vás políbím," zašeptal proti jejím rtům a spojil je v jedny s těmi svými. Nepožádal o svolení. Udělal to bez sebemenší zábrany.

Hope se trochu zachvěla. Poprvé mohla zareagovat. Poprvé mohla polibek prohloubit a vychutnat si Tomovu blízkost a chuť jeho měkkých rtů. Ozvala se tlumená rána, jakmile kabelka dopadla na zem. Hope nečekala na další pobízení a vpíjela se do Tomových rtů. Opatrně spojila ruce za jeho krkem a on ji na sebe natiskl. Líbání začalo být vášnivější. Už to nebyl jen letmý dotyk, který se uskutečnil včera večer. Tohle bylo víc. Hope i Tom to chtěli. Chtěli sebe. Chtěli se navzájem. Hned teď.

Hope rychle otočila klíčkem a sehnula se pro kabelku. Tom trochu zakňoural, když ztratil kontakt s jejími ústy. Hope mu to ale vynahradila, jakmile za nimi zavřela a zamkla dveře od čekárny i ordinace. Přisála se na Tomovy rty a pohladila jej po zádech. Tom cítil, jak moc po něm Hope touží. Musel si přiznat, že i on chce ji. Vášeň i chtíč oběma spalovaly mozek. Nedokázali již déle přemýšlet. Nedokázali ani myslet na budoucnost a na následky, které svým činem nastolí.

Hope se ocitla u svého pracovního stolu. Tom dlaní rychle shazoval košíček s tužkami i malé trhací papírky. Deska stolu se vyprázdnila. Hope se na ni posadila a nechala si sundat kabátek i triko. Nebyla o moc pozadu, protože po chvíli byl Tom jenom v boxerkách, na kterých bylo dost vidět jeho vzrušení. Tom se sehnul k riflím, aby z peněženky vyndal prezervativ, ale Hope jej zastavila.

,,To není třeba," zašeptala a podívala se mu do očí.
Toma ten pohled málem skolil k zemi. Oči Hope nebyly hnědé jako obvykle, byly černé a svítily. Tom polknul. Nastala ta chvíle, kdy ze sebe oba strhali poslední kousky oblečení.
Hope se poté položila pohodlněji na stůl a Tom do ní něžně, ale nepřestávajíc v líbaní jejích sladkých rtů, vniknul.


...


Hope pozorovala bílý strop a užívala si motýlky v břiše, které se probudili už s včerejším polibkem. Ležela na malém gauči ve své ordinaci a nechávala se od Toma hladit ve vlasech. Cítila, jak jí je cuchá, ale v té chvíli jí to bylo jedno. Snažila se vybavit, kdy naposledy se takhle cítila po milování s Janem. V hlavně jí blikalo slovíčko nikdy, ale tomu vnitřně nechtěla věřit. Nadechla se a zavřela oči.

,,Všechno v pořádku?" zašeptal Tom, který Hope pozoroval. On sám bojoval s vnitřními pocity a dumal nad tím, co před několika minutami vlastně dělal a cítil.
Hope oči otevřela a natočila na Toma hlavu.
,,Vlastně ano. Je mi krásně," špitla a trochu se zastyděla. Ležela přikrytá Tomovou obrovskou mikinou.
,,To mně taky. Mimochodem, jsem Tom." usmál se lehce a podal Hope ruku. Ta se rozesmála, ale přijala ji.
,,No, já myslím, že už jsme si víc než dost potykali, ale když to musí být... Hope," řekla a stále se smála. Toma to taky rozesmálo. Hope měla pravdu. Už neznali jen svá jména. Teď znali i svá těla, své polibky, doteky, svá sténání.
,,To je pravda," souhlasil a společně se ještě chvíli smáli.

Hope se podívala na hodiny. Už dávno měla ordinovat a přijímat jiné pacienty, ale s Tomem byla klidně nezodpovědná. Byla schopna zformulovat co nejlepší omluvu, jen aby byla ještě chvíli s ním.
,,Ordinační hodiny už dávno klepaly na dveře," usmál se Tom. Občas zněl, jako by jí četl myšlenky. Stačil mu jeden pohled do její tváře a hned věděl, na co myslí a co očekává.
,,To máš pravdu. Taky už nepočítám s tím, že... dneska přijmu někoho dalšího než tebe," řekla trochu odvážně. V hloubi duše se bála Tomovy reakce, ale zbytečně. Tom se totiž hned na to uculil.
,,To jsem moc rád a velice potěšen, protože já si vás vychutnám sám a k tomu nebudete potřebovat další pacienty, paní nejlepší psycholožko," zamrkal nevinně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.